Loni o prázdninách mě naši přímo dokopali k tomu, abych si našla nějakou brigádu. Prý abych se naučila být víc zodpovědná a zažila na vlastní kůži, že peníze nepřiběhnou do kapsy jen tak samy, ale je nutné si je zasloužit prací. A nakonec jsem brigádu sehnala - s mým nejlepším kamarádem Zbyňkem jsme se přihlásili na koupališti o práci ve zmrzlinové stánku a klaplo to.Sice jsem se těšila, že budu celé prázdniny lenošit a blbnout s celou partou, v práci jsem si užila zábavy snad ještě víc. Se Zbyňkem nám šlo nabírání sladkých kopečků zmrzlé hmoty pěkně od ruky a když se zrovna nikdo nedíval, ulizovali jsme, jak to šlo. Problém se však objevil velice brzy - uvědomila jsem si totiž, že Zbyněk je pro mě víc než kamarád…
Dny ubíhaly a já se stále více trápila, protože jsem se bála, jak by na to zareagoval. Naše kamarádství bylo naprosto skvělé, bála jsem se ho zničit. Jednou jsem se ale v noci zařekla, že mu to řeknu, ať se stane, co se stane.
Další den večer jsme zase začali stánek uklízet. Oba jsme byli podivně zamlklí, což mě uvádělo snad ještě do daleko větších rozpaků. Když jsme ale zavírali víko, jakoby přiškrceně a s roztřeseným hlasem jsem se ho zeptala, jestli si ještě na chvilku nepůjdem sednout na některou z laviček, že bych si s ním ráda o něčem promluvila. Nadzvedl překvapeně obočí a souhlasil.
Během pár minut jsem už seděla před ním a nemohla se vymáčknout. Téměř se slzami v očích jsem polohlasně zašeptala, že o něj nechci přít jako o kamaráda, ale zamilovala jsem se do něj. Zbyněk mě objal a položil mi hlavu na ramano. Do ucha mi zašeptal: \"Neboj, nejsi na tom sama. Já tě miluju už snad odnepaměti, ale nikdy jsem nenašel odvahu ti to říct…\" Začali jsme se něžně líbat a naše sladká láska nám vydržela až dodnes. I když už neprodáváme zmrzlinu na koupališti…